Revolta lékařů na severu Moravy hrozí zhroucením tamní nemocniční péče. Chtějí dodržovat zákoník práce a odmítat nezákonné přesčasy. Dopad to může mít na provoz šesti krajských nemocnic. Lékaři požadují, aby kraj dorovnal jejich platy do výše nesplněného slibu vlády.

Protest vede Lékařský odborový klub (LOK-SČL) Moravskoslezského kraje. Jeho požadavky jsou zdánlivě jednoduché. Lékaři v krajských nemocnicích trvají na vládou přislíbeném zvýšení platů o deset procent. Protože to vláda a Ministerstvo zdravotnictví odmítly, lékaři krajských nemocnic na severu Moravy žádají, aby jim platy dorovnal krajský úřad, který jejich nemocnice vede a financuje.

Upozorňují, že skoro všichni lékaři v nemocnicích kraje porušují zákon, když na příkaz jejich vedení slouží mnohonásobně víc přesčasů, než je povoleno. Od února proto stovky tamních lékařů začnou počítat své přesčasy podle reálně odsloužených hodin. Od března pak hrozí, že všechny přesčasy nad zákonem povolených 150 hodin ročně začnou úplně odmítat. Více například v článku Přes tisíc hodin přesčasů. Je to jako dvě zaměstnání, říkají přetížení lékaři.

Na vykazování přesčasů existují administrativní triky

Podle odborů lékaři v nemocnicích slouží i 1 200 hodin přesčasů za rok. „Existuje několik administrativních triků, jak je možné na papíře nehorázná kvanta přesčasů vykázat a obejít zákon,“ říká v rozhovoru lékař Karel Volný, koordinátor Lékařského odborového klubu v Moravskoslezském kraji. „K odmítání přesčasů sice nechceme sáhnout, ale uděláme to, pokud to bude nezbytné,“ dodává.

„My starší lékaři na zvýšení platu už určitě nezbohatneme. Jsme si ale jistí, že mladá generace lékařů a mediků to, co se kolem zdravotnictví dlouhodobě děje, vnímá velmi citlivě a podle toho se zařizuje. To je největší hrozba pro české zdravotnictví v blízké době,“ řekl Našemu zdravotnictví Karel Volný z LOK-ČSL.

Loni v prosinci jsme jako zástupci LOK-ČSL z pěti nemocnic spravovaných krajem před krajskou zdravotní komisí předvedli prezentaci o tom, jak vážná je v těchto nemocnicích personální krize mezi lékaři. Se zástupci komise jsme se shodli na tom, že je to vážný problém, o kterém budeme dále jednat – pokud možno bez zbytečné medializace.

Z dosud vedených jednání s krajem jsme se nedozvěděli žádné stanovisko k našim požadavkům. Z náznaků v jednání jsme zatím vycítili jen to, že kraj by snad pomohl jen tam, kde by byla situace nejzávažnější.

Od jednání očekáváme, že zvítězí zdravý rozum a kraj lékaře ve svých nemocnicích podpoří. Chod krajských nemocnic je pro zajištění nejen akutní a nepřetržité zdravotní péče v kraji nenahraditelný. Páteřní síť státních nemocnic je totiž vytížená, nebo spíše přetížená už teď a soukromá zdravotní zařízení dělají selektivně vybrané výkony a málokde pak v režimu akutní péče.

Naše požadavky směřují k tomu, aby se zachoval udržitelný chod krajských nemocnic. Jednoznačně všude požadujeme desetiprocentní navýšení tarifních platů všem lékařům v nemocnicích Moravskoslezského kraje. Jde přitom o asi 3 000 korun hrubého na jednoho lékaře měsíčně. Z toho rozhodně nikdo z lékařů nezbohatne.

Dále žádáme, aby byly navýšeny finanční prostředky především tam, kde nemohou lékaři vyhovět zákoníku práce kvůli špatné personální situaci, ale musí zachovat nepřetržitou akutní péči o pacienty v nemocnicích.

Navrhujeme i to, aby kraj alokoval do svých nemocnic peníze pro motivaci mladých lékařů a studentů medicíny, aby neodcházeli do zahraničí a začali pracovat právě v krajských nemocnicích. Čekáme od toho zlepšení personální situace hlavně v těch nejvíce personálně zdevastovaných nemocnicích. Zbývající přetížení, přepracovaní a často chronicky unavení a frustrovaní lékaři v těchto nemocnicích se snad konečně dočkají odlehčení od této dlouhodobě neudržitelné situace.

Vypovídat všechny přesčasy nad 150 hodin ročně, které smí zaměstnavatel bez souhlasu zaměstnance nařídit, jsme původně zvažovali už od 1. ledna. Od toho jsme ale rovnou upustili a chtěli jsme s tím začít od začátku února. Zastupitelé kraje si ale stěžovali, že je to příliš málo času, takže jsme se rozhodli, že budeme přesčasy vypovídat až od března.

Od února ale budeme v nemocnicích vykazovat přesčasy v plných reálně odsloužených objemech. A to v režimu do 416 hodin přesčasů ročně – to je maximální přípustné množství přesčasů podle zákona, tento limit by neměl překročit žádný zaměstnanec v zemi. Pokud by se jednání s krajem pohnula pozitivním směrem, není pro nás ani to březnové datum nezměnitelné.

Náměstek hejtmana už avizoval, že se peníze nemusí najít, a označil vaše jednání za vydírání. Očekáváte, že se nakonec s krajem přesto na dorovnání platů dohodnete?

Ano, to se objevilo v článku regionálních deníků Karvinska a Bruntálska ze začátku ledna. Překvapilo nás, že ten článek tehdy vyšel, protože od našeho prosincového setkání se zdravotní komisí kraje, kde jsme prezentovali personální stav nemocnic, už žádná další jednání neproběhla. Navíc nás sami požádali o mediální zdrženlivost.

To, že jsme označováni za vyděrače, není pro lékaře vůbec nová věc. To jsme si vyslechli v posledních letech už několikrát. Například při novoročním projevu před osmi lety. Mnozí z nás to tehdy poslouchali po dvoudenním pracovním zápřahu při službě na Silvestra a Nový rok.

Práce lékařů v nemocnicích vypadá tak, že sloužíte i hodně přes tisíc hodin přesčasů ročně, navíc v dlouhých a navazujících směnách. Obojí je porušení zákona, ale jiné východisko nemáte, protože vás na vašem místě nemá kdo nahradit. Za to žádáte tři tisíce hrubého měsíčně navíc, které vám nadto byly slíbeny. To je vydírání?

Od zástupců kraje jsme se dověděli, že je nutné investovat do budov nemocnic, do nových moderních přístrojů, do optimalizace sítě nemocnic a že se musí taky vytvářet finanční rezervy. Z toho plyne, že by se peníze pro lékaře najít mohly, pokud k tomu bude dobrá vůle. Teď přece prožíváme ekonomickou konjunkturu a nebývalou prosperitu. Nápadně k tomu ale kontrastuje personální devastace některých nemocnic – je to jen otázka nastavení priorit a při této personální krizi považujeme za důležitější mít spíš zaměstnance než budovy.

Lékařům se měl podle dohody s vládou zvýšit plat o deset procent, to se nestalo. Funguje vaše řešení – aby rozdíl do přislíbené výše dorovnal kraj jako zřizovatel – někde jinde v Česku? Že by v jiných krajích podobným požadavkům vyhověli?

Máme pozitivní náznaky, ale ještě ne definitivní informace z dalších krajů. Soustředíme se spíš plně na jednání s Moravskoslezským krajem.

Ano. Jde nám o to, aby nadále fungovaly všechny tyto nemocnice. Zjistili jsme, že z nosných a klíčových oddělení krajských nemocnic vyhoví zákoníku práce pouze jediné oddělení – interna ve Frýdku-Místku.

Všude jinde, kde zajišťují akutní péči, tedy jiná interní oddělení, chirurgicko-traumatologická oddělení, dětské, gynekologie, ARO a podobně, musí lékaři porušovat zákoník práce a překračovat povolený limit 416 hodin přesčasů ročně, pokud nechtějí přerušit nepřetržitou akutní péči v těchto nemocnicích.

Myslíme si, že špatná personální situace v nemocnicích kraje je špatnou vizitkou nejen kraje, ale jde o systémové pochybení státu, který význam krajských nemocnic zjevně podceňuje. Na to ale Lékařský odborový klub i Česká lékařská komora upozorňují už aspoň dvacet let. A bez odezvy. Jsme si jistí, že kdyby byly tyto výzvy aspoň částečně vyslyšeny, nemuselo vůbec k současnému stavu v krajských nemocnicích dojít.

Připravenost k výpovědi přesčasů deklarovalo svými podpisy přibližně 350 lékařů ze všech nemocnic kraje, napříč jednotlivými odděleními. Převážně ale z oborů, které jsou pro zajištění akutní péče v nemocnicích nezbytné. Jsme si jisti, že počet lékařů, kteří vypovědí přesčasy, nebude o mnoho menší. Absolutně nás nijak netěší, že lékaři jsou nuceni k tomuto kroku přistupovat, ovšem viníkem rozhodně nejsou lékařské odbory, ale notorické podceňování personální situace především ze strany politiků.

Váš protest se týká situace v Moravskoslezském kraji, ale má i nějaký přesah jinam v zemi? Třeba prostřednictvím LOK. Mohl by to být recept i pro lékaře jinde?

Snažíme se řešit primárně situaci v našem kraji. Jsme vesměs lékaři sloužící pohotovostní služby v nemocnicích a stěží si hledáme čas na vyjednávání o situaci v našem kraji. Víme ale, že i v jiných krajích podobná jednání probíhají a určitým způsobem je monitorujeme.

Pokud v některém z krajů v zemi dojde k dohodě, určitě způsob jejího dosažení může být návodem k jednání i v jiných krajích. Pokud se to podaří u nás v Moravskoslezském kraji, rádi se o své zkušenosti podělíme s kýmkoliv. A naopak se rádi poučíme od někoho, komu se podaří jednání pozitivně dokončit.

Centrála LOK-SČL nám poskytuje svou plnou podporu. Například v únoru pořádáme na frýdecko-místeckém magistrátu konferenci pod záštitou primátora. Bude u toho i předseda celorepublikového LOK-SČL Martin Engel.

Z dosavadních jednání máme dojem, že představitelé obcí a měst o osud krajských nemocnic jeví větší zájem než představitelé kraje, i když na rozdíl od nich nejsou zřizovateli těchto nemocnic. Centrála LOK-SČL nám poskytuje i záštitu po právní stránce svými právníky Janem Machem a Alešem Buriánkem. Zejména prvně jmenovaný má zkušenosti ze soudních procesů z oblasti zdravotnického práva a dokázal nejeden spor vyhrát i u Ústavního soudu ČR.

ednoduchý. Podáme výpovědi přesčasové práce nad 150 hodin ročně. Nechceme k tomu sice sáhnout, ale uděláme to, pokud to bude nezbytné. Dál to už bude na kraji. Vůbec nás to nebude těšit, pokud k výpovědi přesčasů sáhneme, a určitě budeme opět nařčeni, že si bereme pacienty za rukojmí a že nám nezáleží na jejich zdraví. Ale co zdraví nás lékařů při těch otrockých přesčasech? Koho zajímá tohle? Zjevně ne politiky a manažery. Nejsme to náhodou my, lékaři v nemocnicích, kdo jsou rukojmími tohoto systému už celá dlouhá léta?

Jak jsem už říkal, od března počítáme s výpovědí přesčasové práce nad 150 hodin ročně. Pokud by se ale jednání s krajem vyvíjela pozitivně a změna tohoto termínu by mohla pomoci k dohodě, pak jsme ochotni termín posunout. Rozhodně ale dokážeme poznat, pokud by zástupci kraje chtěli jen hrát o čas.

Rozhodně zásadně. Je ale nutné podotknout, že v některých nemocnicích je provoz při stávající personální krizi omezovaný už dnes a vůbec to nemá nic společného s naším protestem. Připomenout se dá loňský spontánní protest lékařů v Nemocnici Mělník, kde jich podalo výpověď přesčasové práce jen devět, a to z oddělení interny a chirurgie. Chod nemocnice to výrazně zasáhlo a musel být významně omezen. Přeneslo se to i na sousední nemocnice v okolí, které pak jen stěží zvládaly nápor pacientů z Mělníka (více například v článku Mělnická nemocnice stojí. Důkaz, jak přesčasy lékařů drží celé zdravotnictví).

Kolik hodin přesčasů vůbec lékaři u vás v krajských nemocnicích zhruba slouží?

V našich krajských nemocnicích vyhoví zákoníku práce jen jedno jediné oddělení, a to interní oddělení nemocnice Frýdek-Místek. To ale jen za předpokladu, že všichni jeho lékaři souhlasí s legálním přesčasovým limitem do 416 hodin přesčasů. Na téhle interně slouží kolem 250 až 300 hodin přesčasů ročně.

Z naší analýzy ale vyplývá, že jinak v krajských nemocnicích slouží lékaři mezi 600 až 1 200 hodin přesčasů za rok. Personálně nejvíce zdevastované nemocnice jsou samozřejmě na horní hranici, ale ani ty, které jsou na tom lépe, nemohou zákoníku práce vyhovět.

Je tu ovšem ještě jeden velmi negativní fenomén – délka pobytu lékařů na pracovišti. Běžná věc je, že před a po službě má lékař ještě i denní směnu a pracuje tak nepřetržitě 32 hodin. Někde slouží lékaři dokonce ještě déle.

V devadesátých letech někteří z nás sloužili v kuse od pátku do pondělí a včetně pondělí, tedy osmdesát hodin. Legislativa, která omezila počet přesčasů, přišla až po našem vstupu do Evropské unie. Česko přitom mělo ještě několik let na to, aby v nadměrných přesčasech lékařů v nemocnicích zjednalo nápravu. Nestalo se tak ani poté, co výjimka vypršela, a ten stav trvá doposud. Je tedy zřejmé, že se tenhle vážný problém v Česku stále ignoruje.

Jak se vůbec přesčasy vykazují, když jejich výše porušuje zákon? Jak to, že to zaměstnavatelům prochází?

Existuje několik administrativních triků, jak je možné na papíře nehorázná kvanta přesčasů vykázat a obejít zákon. Je to třeba dohoda o přesčasové práci, dohoda o provedené práci, smluvní platy, dvojí smlouva zvlášť na vlastní zaměstnání a zvlášť na přesčasy nebo také pohotovostní služba – s dosažitelností lékaře do pěti minut, ale vykazovaná tak, jako by lékař nebyl na svém pracovišti a odpočíval doma. Některé z přesčasů navíc nejsou lékařům propláceny v plné hodinové taxe, ale jsou vedeny jako takzvané čekání na práci. Na tomhle problému už pracuje náš právník.

To je trefná otázka, ale měla by směřovat spíše na inspektoráty práce než na lékařské odbory. Inspektoráty a úřady práce podle našich zkušeností přesčasovou práci lékařů v nemocnicích prakticky vůbec nekontrolují, a pokud při svých ojedinělých kontrolách na něco přijdou, jsou to marginality a malichernosti, obvykle administrativní povahy. Mám pocit, že to je politické zadání.

Mnozí z nás lékařů jsme vyššího věku, začínáme narážet na své fyzické limity a sami velmi brzy můžeme být pacienty. Máme velkou obavu z toho, že my sami nebudeme mít k sobě lékaře, až ho budeme potřebovat. Chtěli bychom se dožít aspoň takové úrovně zdravotní péče, kterou jsme sami poskytovali.

My starší lékaři na zvýšení platu, tak jak ho požadujeme, už určitě nezbohatneme. Jsme si ale jistí, že mladá generace lékařů a mediků to, co se kolem zdravotnictví dlouhodobě děje, vnímá velmi citlivě a podle toho se zařizuje. To je největší hrozba pro české zdravotnictví v blízké době.

.